Aspoň tak to vidím já, ale je pravda, že učím v téhle „divné vzdálené“ době jen osmáky na matiku a to je specifická kategorie (jak matika, tak osmáci)… Jasně, kdekdo na to hned „chytrolínsky“ zareaguje, že tím pádem učím zřejmě neatraktivně, špatně motivuju nebo já nevím co ještě. Možná ano, možná ne. Snažím se, což ale samozřejmě není záruka toho, že vše dělám dobře. Na druhou stranu ze zkušeností vím, že to není jen o motivaci. Velkou roli v tom, jestli bude člověk v hodinách úspěšný nebo ne, hraje spousta dalších elementů – rodinné zázemí, výchova, vyzrálost žáků, demografické vlivy, složení třídy, její dynamika a nakonec i vzájemné sympatie. Někdy si člověk sedne s třídou hned na první dobrou, jindy je to díky okolnostem běh na dlouho trať. A někdy do cíle společně ani nedoběhneme… Prostě není to jen o motivaci. To není výmluva ani omluva, to je fakt a konstatování.
Ale já dnes nechci rozebírat ani své pedagogické (ne)dovednosti, ani se zaobírat problematikou dynamiky kolektivu nebo vzdělávání puberťáků. 🙃 Rád bych se zamyslel nad něčím jiným – možná ještě výbušnějším. V hlavě mi rezonuje poslední dobou něco, co jsem vnímal vždy asi trochu jednostranně, jednoznačně a možná i poněkud povrchně. Využívání (‚zneužívání‚) moderních vymožeností při distančním plnění úkolu (a asi nejen při něm) – kdy to velká část učitelského národa zrovna nevidí moc ráda. O čem to mluvím? O překladačích, kalkulačkách a mobilech plných různých aplikací…
Asi s tím teď má spousta z nás podobnou zkušenost. Zadáváme do systému nějaký úkol na procvičování učiva a od některých žáků se nám vrací vypracovaný skoro současně s naším kliknutím na ENTER. 😉 Prostě podezřele rychle. Nebo je na úkolu jinak patrné, že se na řešení podílela moderní technika a ‚umělá inteligence‚.
Zkusím to trochu víc přiblížit, i když asi všichni chápete. Jak už jsem předeslal, jsem učitel matematiky (na označení matematik si netroufám), ale lze to určitě bez problémů zobecnit i na další předměty… Procvičujeme teď s osmákama počítání s mnohočleny (je jedno, co to je nebo k čemu to je, to není v tuhle chvíli tak úplně relevantní). Zadám příklad, no a někteří mi opakovaně vracejí jen a pouze výsledky (bez průběžných výpočtů)! I když je stále dokola upomínám a připomínám jim, že pro mě je mnohem důležitější postup (kvůli včasnému odhalení problémů, práci s chybou…). Nebo jiný příklad – ti samí jedinci, co mají obyčejně problémy i s učivem výrazně nižších ročníků, při testu v aplikaci ThatQuiz, kdy je zadáno dvacet příkladů na písemné roznásobování mnohočlenů, mají vše hotovo za 2 minuty. A bez chyb! Troufnu si napsat, že někteří to za tu dobu nemají šanci ani nahlas přečíst, natož napsat do sešitu a vypočítat. Co je z toho evidentní? Že na to použili nějakou vychytávku. Třeba jistou aplikaci – prostě namířili mobil na příklad a on jim „vyplivnul“ výsledek. Zvolit potom jednu z možností ‚A‘, ‚B‘ nebo ‚C‘ je hračka a otázka pár vteřin…
Přiznám se bez vytáček. Ač nemám normálně nic proti využívání mobilů v hodinách (kdy žiji v té opojné iluzi, že to mám pod kontrolou), tohle mě zprvu značně vytáčelo. Vždyť přece o nic nejde, není to ani na známky, tak proč mě ‚podvádí‚? Navíc, nabízím přece vždy pomocnou ruku. Když něčemu nerozumí, může se kdokoliv zeptat, nechat si to (do)vysvětlit. Nedělám z toho vědu a teď obzvláště. A nikdy jsem nikoho nekousl, když přišel požádat o pomoc. Nebo když udělal v čemkoliv chybu (pravda, musím vidět snahu poučit se z ní a trvám většinou na opravě, což je pro někoho nepříjemné). Hlavně jsem ale vždy dával jasně najevo, že co mi naopak extrémně vadí, to je flákání, podvádění a lhaní. Žákům neustále říkám, že jsem ochoten nad spoustou věcí přimhouřit oko, ale těžko rozdýchávám, když si o mně myslí (třeba tím, jak se vymlouvají atd.), že jsem úplný pitomec.
Jenže, druhá věc, kterou jim s oblibou opakuji je, že nic na světě není černobílé. A teď jsem jen krůček od vyslovením skoro kacířské myšlenky. Při posledním doručení další várky takto vypočítaných příkladů se mi v hlavě pár myšlenek zamotalo a já si nakonec uvědomil jedno.
Vždyť ono na tom využívání všech těch různých aplikací (a dalších vychytávek moderní doby) NENÍ asi nic špatného! NEMUSÍ to být důkaz ani podvádění ani flákání...
Než si řeknete, že jsem úplně spadl z višně a zmizíte jinam, ještě chvíli vydržte. 😇 Nabídnu možná trochu zvláštní pohled na věc. Pohled, o kterém stojí za to aspoň chvíli popřemýšlet. Ať už se nakonec k tomu postavíte jakkoliv.
Zkusme se teď společně chvíli oprostit od stereotypů a podívejme se na celou situaci jinak.
1 Předně je třeba říct, že z mé zkušenosti tohle ‚fixlování‚ většinou provádí ti, co mají s daným zadáním nějaký problém. Neví si s ním rady, připadá jim nedůležité, nepraktické… Když to převedu zpět na náš konkrétní případ, jde o ty, co už nějakou chvíli bojují s matikou a bojovat s ní pravděpodobně budou celý život. A pokud k tomu přistoupím s tímto kontextem, to, že si našli sami nějaký dostupný způsob – navíc s využitím moderní techniky – jak tenhle boj někdy vyhrát (a matematický problém občas vyřešit), to je vlastně výhra…
2 Vůči některým dalším žákům (a ani těch není málo) není využívání aplikací zase takovým prohřeškem. Zvláště u těch menších, ale nejen u nich a nejen v tuto chvíli (distanční výuka), budou oblíbené zase jiné cestičky ke ‚švindlování‚. Třeba magická věta „Mami, já tomu nerozumím!“ Nebo „Tohle jsme se neučili.“ A nebo bývá dost často naopak používáno hned při první číslici zapsané v úkolu zaklínadlo „Pepíku, to přece musíš počítat takhle! – Ale my jsme si říkali… – Neodmlouvej, za nás jsme se to učili takhle.“ Prostě se vše dělá pod dohledem a s pomocí starostlivých rodičů (sourozenců, babiček, strýců…). U těch starších jsou pak ekvivalentem skupinovky na Facebooku, ze kterých jen obšlehnou výsledek. No uznejte sami, že tady je prostoru pro invenci a objevovaní možná ještě méně než při využití moderní technologií. A co tahle ‚starostlivost‘ přinese v budoucnosti, to je taky nadmíru jasné…
3 Poslední úhel pohledu je porovnání s námi dospěláky. Chováme se my jinak? Ale kdeže… Potřebuji něco přeložit do (z) angličtiny? Přečíst si nějaký zajímavý článek v němčině? Použiji prostě překladač (v mobilu, v prohlížeči…). Potřebuji nějaký obrázek? Nekreslím ho, ale najdu si ho na internetu… A tak by se dalo pokračovat dál, protože jsem nezmínil třeba ryze praktické věci jako třeba umývání nádobí v myčce (ne v dřezu), řezání elektrickou pilou (ne pilkou), utahování šroubků akušroubovákem (ne ručně)… Prostě a jednoduše „švindlujeme“ o sto šest a kde se dá. 🙃 A musím konstatovat – je to úplně a naprosto v pořádku…
Vrátím-li se zpět k původnímu červíčku, který způsobil tohle ‚divné‘ domotání myšlenek, díky jisté kompetenci byl úkol splněn. Jasně, nevypočítali to úplně sami a tím pádem hodnotit tuhle práci stejně jako u těch, co se s tím poctivě mořili bez jakékoliv „švindlpomoci“, je asi nespravedlivé. Ale… To jsme zase u problémů souvisejících s hodnocením, které nebude nikdy spravedlivé (aspoň ne v té podobě, kterou tu máme teď). Navíc hodnotit domácí práci jinak než SPLNIL-NESPLNIL je vlastně nesmyslné…
Žáci byli postaveni před problém – v našem případě bojovat s nepříjemným protivníkem, s mnohočleny. Nevykašlali se na to a nějak si s ním poradili – sice to nebylo úplně podle mých původních představ, ale řešení našli. A řešení správné! Aniž bych jim připomínal, že jim s tím nějaká aplikace pomůže nebo to udělá dokonce za ně celé. Buď si vzpomněli, že jsme se kdysi o tom bavili nebo si to někde našli. Pominu teď fakt, že spousta z nich pravidla pro počítání s mnohočleny v životě nevyužije (a už o nich třeba ani neuslyší) a zaměřím se na to podstatné – poradily si v situaci, která je pro život tak typická.
VYVSTAL PROBLÉM → PROBLÉM (TŘEBAS I S NĚJAKOU POMOCÍ) SPRÁVNĚ VYŘEŠÍM.
A to je přece úplně v pořádku! Samozřejmě to v mnoha případech není ideální, protože v tom posledním kroku nedošlo k pochopení postupu řešení (viz inforgrafika). Ale to už se jako ve smyčce dostáváme zpět na začátek ke spoustě elementů, které žáky ovlivňují…
Jak jen tohle zamyšlení uzavřít?
Třeba otázkou, kterou lze bez problémů použít i jinde než v matice u mnohočlenů. Otázkou, kterou lze zobecnit. Otázkou, která by mohla vyvolat zemětřesení v kantorském myšlení.
Co je s ohledem na budoucnost podstatné – umět dnes mnohočleny (ale klidně si sem dosaďte cokoliv jiného z jakéhokoliv předmětu) nebo vědět, že je v případě potřeby ‚nějak‚ správně vypočítám?
Odpověď už si musí doplnit každý z vás sám…
Vystudoval učitelství matematiky a zeměpisu na MU v Brně. Již od studentských let ho fascinovaly počítače a jejich možnosti. Proto vždy hledal cesty, jak tyto technologie rozumně a efektivně uchopit. To ho dovedlo až k pravidelnému zařazování a využívání ICT ve vyučovací hodině jako běžné pomůcky. Aktivně se snaží dělit se širokým okolím o své know-how i v rámci skupiny GEG Uranium a na Twitteru.