Dnešní doba nám (nejen díky internetu) nabízí spoustu příjemných vymožeností. A aby asi bylo vše v rovnováze, nese s sebou přítomnost i kvantum nástrah, na které náš mozek není vždy úplně připraven a jejichž vyřešení není pro každého tak úplně triviálním úkolem.
Jedním z takových „darů nedarů“ jsou informace. Jsou tím nejcennějším a přitom zároveň tím nejzákeřnějším, co máme. Svět nás dnes zahlcuje jejich šíleným množstvím a spousta lidí díky tomu stěží dokáže rozlišit na první pohled informaci od dezinformace, podvod od pravdy, vážnou zprávu od recese… Není pomalu den, kdy by člověk nečetl, že někdo někomu naletěl. Že třeba klikl na webovkách na něco, na co neměl, otevřel v e-mailu přílohu, kterou neměl atp. Prostě, že někdo špatně vyhodnotil nějakou informaci a dostal sebe nebo svého zaměstnavatele (vzpomeňte na zašifrované systémy v nemocnicích a jiných státních institucích) do průšvihu.
A jak tohle všechno souvisí se mnou, kantořinou a informatikou? Inu, měl jsem na pátek udělanou přípravu o ověřování informací. Takové opáčko se slovními mraky, abychom se na začátku roku trochu dostali do „školního módu“. To všechno ale vzalo za své před hodinou, když jsem si procházel školní poštu. V ní se totiž objevil e-mail, který okamžitě nastartoval hříšnou myšlenku: „Zahoď tu přípravu a využij mě!“
Nápad to byl spontánní, takže berte následující fáze hodiny jen jako inspiraci, která rozhodně nebyla dokonalá a určitě by na ní šlo ledasco vylepšit… Protože ale zasáhla deváťáky přesně, jak jsem potřeboval, dávám ji k dobru v původní podobě… 
Jak to tedy probíhalo?
„Milí deváťáci, dnes to bude trochu jiná hodina. Já jsem se totiž rozhodl, že vás poněkud pustím do svého soukromí a něco vám z něj tady promítnu.“
Mávnutím kouzelného proutku v učebně přestal (pracovní) ruch a nastalo pověstné ticho, kdy by bylo slyšet i špendlík. 
„Ráno koukám do školní pošty a představte si, v noci přišel mail od policie. Předvolali mě k soudu!“
Na některých tvářích bylo vidět překvapení, u jiných vykulené oči a spadnutá brada. A některé zdobil škodolibý úsměv v očekávání senzace… Hlavně ale začalo být cítit napětí. Co asi tak bude dál? V tu chvíli mně bylo jasné, že „je mám…“
Promítám tedy fotky a nechávám chvíli působit mocné a kouzelné ticho (čímž dávám čas na zpracování toho, co před sebou teď všichni vidí). Během okamžiku se na některých tvářích objevují úsměvy a dokonce i první snahy ke všemu se vyjádřit. „To je jasnej fejk.“ Gestem se snažím rychle všechny tyto pokusy utnout a raději pokračuji v plánovaném scénáři.
„Vůbec netuším, o čem to píšou. Mám se něčeho bát? Otevřete si poznámkový blok a zkuste mi napsat 10 důvodů PROČ? Můžete využít internet a dohledávat, co případně potřebujete…“
Tím moje improvizace a malá herecká etuda skončila a nastal čas, kdy se z herce stal zase kantor, který se snaží hodinu řídit a nasměrovat k cíli. Bylo třeba několikrát zopakovat, že každý pracuje sám, že není třeba opisovat, že je naopak třeba být konkrétní, že odrážky typu
„Není proč se bát, to je jasný fejk…“
nebo
„Tohle dělal amatér…“
neberu, protože to je domněnka bez faktického zdůvodnění atd. Přes tyto drobnosti se ale deváťáci popasovali s úkolem nadmíru dobře. I když vlastně všichni uváděli prakticky totožné věci, což ale bylo vzhledem k zadání a okolnostem logické… Na druhou stranu některé důvody, které uvedli, a to se přiznám bez mučení, mě samotného ani nenapadly. 
A o tom to vlastně celé bylo – vzájemně se (po)učit…
Pokračování příště...
Na další hodinu pak máme naplánované pokračování. Na něco se zapomnělo, z něčeho se dělala legrace (hele, ta policie pracuje i takhle v noci, prostě pomáhá a chrání 
) a přitom se to v důvodech neobjevilo… Budeme jednoduše vše rozebírat a o problematice diskutovat, protože jak vyplynulo z krátkého shrnutí na konci hodiny, zkušenosti s podobnými „záludnostmi“ má většina z deváťáků. A kupodivu byli ochotní se o své zážitky dělit. No a uznejte sami, že toho by byla velká škoda nevyužít… 
A pokud by si někdo ťukal na čelo a neviděl by moc velký smysl v tom, že jsme nad jedním mailem strávili dvě hodiny, když to šlo přejít jednou větou (a upozorněním, že tohle je podvod a je třeba si na to dát pozor), tak jen připomenu, že ta pravá kantořina je úplně o něčem jiném než o instantním servírování čehokoliv až pod nos. A lehce naťuknu, co všechno jsme například díky zmíněnému postupu zopakovali, čeho všeho jsme při řešení reálného problému využili:
- špetku kritického myšlení
- krapet vyhledávání na internetu
- malinko třídění informací
- žejdlík selského rozumu
- trochu ověřování informací (+ původ textu i obrázku, co je to hoax a spam)
- něco ze základů typografie
- nějaký ten termín z počítačové grafiky
- a určitě ještě mnohé další... 😉
Na dvě „zahřívací“ zářijové hodiny informatiky docela dost dovedností a kompetencí, nemyslíte? 😇
Dnešní #informatika:
— Vedmous (@vedmous) September 16, 2022
"Deváťáci, teď vám tady promítnu něco ze svého soukromí!" -Ticho jak v kostele. ?
"Dnes brzy ráno (ve 3:15) došel e-mail od policie. Předvolali mě k soudu." -Vykulené pohledy, napětí... Ukazuji fotky. -Úsměvy.
"Mám se bát? Napište mi důvody PROČ." #Kantořina pic.twitter.com/Ge4GQPQvWm
Vystudoval učitelství matematiky a zeměpisu na MU v Brně. Již od studentských let ho fascinovaly počítače a jejich možnosti. Proto vždy hledal cesty, jak tyto technologie rozumně a efektivně uchopit. To ho dovedlo až k pravidelnému zařazování a využívání ICT ve vyučovací hodině jako běžné pomůcky. Aktivně se snaží dělit se širokým okolím o své know-how i v rámci skupiny GEG Uranium a na Twitteru.